Historie integrovaných kurzů

Integrované kurzy pořádané Prázdninovou školou Lipnice

Od roku 1977 se datuje pořádání zážitkových kurzů Prázdninové školy Lipnice (PŠL). Tyto kurzy byly zcela přirozeně zaměřeny na zdravé mladé lidi. Nejen proto, že velká část programů na kurzech vyžadovala ne-li dobrou fyzičku, pak alespoň zdravé tělo, ale snad i proto, že v osmdesátých letech byl v celé společnosti jiný postoj k lidem s tělesným handicapem - jako by "ani neexistovali". A tak představa nevidomého slaňujícího ze skály nebo vozíčkáře účastnícího se náročné terénní hry asi přišla málokomu na mysl.

Onou myslí, která prolomila vžité konvence, byl Milan Hanuš, a stalo se tak na Instruktorském kurzu PŠL 1992, kde "integrovaný kurz" vznikl jako cvičný projekt. Do reality jej v roce 1994 převedl se svým týmem Zdeněk "Cimrman" Beneš, kurz dostal krásný symbolický název Mosty a byl určen pro kombinovanou skupinu lidí zdravých a vozíčkářů-paraplegiků. Byl to ve své době velký experiment, neboť ze zkušených instruktorů prázdninové školy měl do té doby málokdo přímé zkušenosti s tělesnými postiženími. Na některé programy se účastníci dokonce občas rozdělili na vozíčkáře a "choďáky" a každá skupina jela svůj program. Ukázalo se, že to není nejvhodnější cesta, a že je potřeba pokročit dál.

Dalším krokem byly Mosty 1995 pod vedením Vojty Svobody. Dokázaly překročit téměř všechny hranice mezi účastníky-vozíčkáři a zdravými. Výsledkem byl výtečný kurz, z nějž všichni účastníci odjížděli s plnohodnotnými prožitky a s jedním navíc: se zážitkem z "integrace", tedy překonání psychických mezí mezi lidmi s postižením a zdravými. Ve stejném duchu proběhly Mosty 1996, kterých se rovněž zúčastnila zhruba jedna čtvrtina vozíčkářů.

V té době již běžel i projekt Seminárium, jehož myšlenkou bylo posunout dosah výchovného působení kurzů PŠL. 
Seminárium byl kurz určený pro pedagogy a výchovné pracovníky, kterým přirozenou formou předával zkušenosti z integrace s nadějí, že se tak sami přesvědčí o možnostech rozšíření dětských (nebo jakýchkoli) skupin o hendikepované. Bylo to poprvé, co se lidé s těžkým postižením účastnili vysokých lanových aktivit a v roce 1997 i slaňování ze skály. Ročníky 1997 a 1998 přinesly další nový důležitý prvek do historie integračních kurzů: přestali jsme se omezovat na paraplegiky, a dveře jsme otevřeli v podstatě jakémukoli typu postižení. Tak se na Semináriích objevili nejen "berličkáři", ale i nevidomí a kvadruplegici.


Tento trend se přirozenou cestou rozšířil a udržel dodnes. Hlavním kritériem pro účast na kurzu se stalo to, jestli dotyčný má vůli se zúčastnit a jít do všeho s plným nasazením. Tým instruktorů připraví pro takového člověka podmínky, aby jeho zážitek byl plnohodnotný. V roce 1999 se uskutečnil kurz Fénix, který říkal, že "integrace začíná tam, kde se o ní přestává mluvit". Jednalo se totiž o klasický kurz (tj. koncipovaný jako pro zdravé účastníky), otevřený všem možným postižením.

Integrované kurzy pořádané Užitečným životem


V roce 1998 se konal první ročník kurzu Arbor Vitae pod hlavičkou Užitečného života. Iniciátorem vlastního kurzu byla Evka Reitmayerová, která spolu s Lukášem Krumpem a Honzou Krejsou měla zkušenost z přípravy Mostů a Seminária, a tato trojice tvořila základ několika dalších ročníků Arbor Vitae. V koncepci Arbor Vitae jsme vycházeli z předchozích kurzů Prázdninové školy, přidali jsme vlastní zkušenosti s prací s lidmi s postižením a začali vypracovávat vlastní metodiku aplikace her pro integrované skupiny. Významnou roli v našich kurzech dostala zpětná vazba, ať už ve formě diskuse či jiných aktivit. Vycházíme z přesvědčení, že většina programů, přinášejících silný zážitek, není bez náležité zpětné vazby ukončena, ba tato zpětná vazba, vzájemné sdělování zážitků, pocitů a názorů, bývá pro rozvoj člověka paradoxně důležitější než samotný program.


Kurzy Arbor Vitae byly vždy otevřeny velké škále postižení, nejen "čistým vozíčkářům", ale také lidem chodícím například o berlích a nevidomým. Většina ročníků Arbor Vitae se konala na středisku Javorná, které bezbariérovostí příliš neoplývá. Do toho jsme šli ale vědomě: dvě patra schodů byla vždy překonatelna, ale jen se společnou pomocí, což v důsledku vedlo k většímu sblížení lidí. Účastnická skupina byla vždy z hlediska pohyblivosti složená tak, aby jako celek byla soběstačná. Osvědčeným poměrem je přibližně jedna čtvrtina hendikepovaných účastníků.

Integrace byla vždy důležitým prvkem našich kurzů. Ale zatímco zpočátku byla hlavním tématem, pozdější kurzy o ní 
ve fénixovském duchu stále méně mluvily, zabývaly se jinými životními tématy, a integrace byla jaksi pod povrchem, jako přirozená součást života. Každý ročník našich účastníků si tím prošel znova. Na začátku bylo třeba lámat ledy, zbavit se předsudků, které v sobě máme vůči invalidnímu vozíku nebo bílé holi. V "Autoškole" se "zkušení postižení" stávají učiteli "zdravých", předávají jim svou životní zkušenost. Konvenční myšlenka jednostranné péče "zdravých" o "postižené" je zlomena. Jak kurz běží, každý má možnost stát se na jeden den vozíčkářem nebo nevidomým. Neocenitelná životní zkušenost! Ke konci kurzu přestávají lidé rozlišovat, kdo byl na vozíku už předtím a kdo se na něj zrovna jen posadil. Psychické bariéry padly. Podařilo se nám dojít k definici integrace: je to prosté bytí spolu. Sdílení života s druhými, z nějž plyne vzájemné poznání, empatie a vzájemná (nikoli jednostranná) pomoc. Neexistuje hranice mezi "zdravými" a "postiženými", každý má svou lidskou hodnotu a přínos pro ostatní. Záleží jen na něm, na jeho vůli. To je poselství, které říkají naše kurzy.


V lednu 2002 na tyto myšlenky navázal premiérový zimní kurz Zimní had. Jako první jsme spojili myšlenku zážitkového kurzu, horského zimního prostředí a integrované skupiny. Museli jsme vymyslet nejrůznější způsoby pohybu a kompenzaci pro lidi s různými handicapy. Podařilo se nám na zelené, tedy vlastně bílé louce vybudovat nový typ kurzu s velkými možnostmi rozvoje. Zimní had byl neobyčejným zážitkem pro všechny účastníky, bez ohledu na to, zda byli dříve na jiném kurzu nebo ne.

V létě 2002 pak proběhl pod novým názvem Skutečná pohádka kurz, který opět výrazně rozšířil naše představy, co si můžeme na integrovaném kurzu "dovolit". Účastníci strávili den v léčebně dlouhodobě nemocných jako pomocný personál, vandrovali krajinou a hráli divadlo pro děti trávící prázdniny v sanatoriu.

V roce 2003 jsme se vrátili k názvu Arbor Vitae i na středisko na Javorné a díky spolupráci s instruktory K-klubu obohatili program kurzu o nízké a vysoké lanové překážky. Zimní had zažil po roční přestávce druhý a třetí ročník. V našem repertoáru se objevily elévské minikurzy, které připravují nové tváře v Užitečném životě (často absolventi instruktorského kurzu Green) s podporou zkušených instruktorů. Elévové tak 
přinášejí do kurzů nový pohled a neotřelé nápady a zároveň přibývá počet lidí s know-how potřebným k přípravě integrovaných kurzů. Po úspěchu Barevné zahrady v roce 2004 se konaly další dva čtyřdenní minikurzy - Ve svém živlu a Pod hladinou. Kurz Pod hladinou si vydobyl i dva další ročníky.


S elévskými kurzy se ve spektru projektů Užitečného života začaly objevovat i další kratší zážitkové kurzy. V roce 2006 se uskutečnila série putovních outdoorových kurzů nazvaná Rozcestí. Také začaly vznikat kurzy na zakázku pro různé organizace (Tyflocentrum, o.s., Asistence, o.s.). což nám dalo možnost získat nové zkušenosti, např. s přítomností většího počtu zrakově postižených účastníků.